For Star

Bella při porodu zemřela a Edward vychovává jejich dceru sám. Dvě stě slov o jednom večeru, kdy Renesmé touží slyšet něco o mamince.

„Povídej mi o ní,“ zaprosilo najednou děvčátko uprostřed vyprávění, její otec vzhlédl od rozečtené stránky a nepatrně se pousmál.

„Co chceš slyšet?“ zašeptal a knížku odložil na noční stolek.

„Něco hezkého…“ kuňkla a i přes protesty shodila deku a uvelebila se v jeho klíně.

Trhaně se nadechl, když se k němu ještě víc natiskla, tvářičku vtlačenou do ohbí jeho krku. „Byla jako hvězda na nebi – tajemná, vzdálená a sama… Její záře mě ale vysvobodila z temnoty - tady.“ Nepatrně se odtáhl a konečky prstů se dotkl míst, kde třepotavě tlouklo její srdce. „A pak se stala celým mým vesmírem…“

„Nikdy na maminku nezapomeneme, že ne?“ zeptala se po chvilce ticha rozesmutněle.

„Ne, nikdy,“ slíbil a zadíval se do jejích čokoládových očí, které se zalily slzami. Naivně si myslel, že čas ránu, kterou po sobě Bella zanechala, vyléčí, ale vše bylo jen horší… On i Renesmé trpěli, on však, na rozdíl od ní, úlevu v kýžených slzách nalézt nemohl.

Žal jej opět pohltil, a tak neprotestoval, když malá seskočila z postele a vydala se ven. Jako v mrákotách ji následoval na palouček před domem, kde se usadila a zadívala na jedinou hvězdu, která na obloze zářila.

„Maminka se na nás dívá.“